TRŽIŠTĚ PLNÉ KEJKLÍŘŮ /opera dell´arte/
DUCHCOV – 19. ZÁŘÍ 2009

Můj zeť Jiří Reidinger se svou ženou, jinak moji dcerou Sylvií Krobovou, mne pozval na jejich klaunskou skoro-operu nazvanou TRŽIŠTĚ PLNÉ KEJKLÍŘŮ. Když jsme po dvou hodinách jízdy dorazili do Duchova na místo oslav 60. výročí založení duchcovské Střední průmyslové školy hornické, neuměl jsem si dost dobře představit, jak příjmou stylizovanou a tedy náročnější legraci vycházející z tradic italské komedie dell´arte především romské děti. Ty totiž tvořily podstatnou část obecenstva a aktivně si užívaly koncert místní country kapely, nebo vystoupení duchcovských karatistů, kteří svými ohňovými efekty a proráženími sádrových desek rozdováděli dětské publikum až k nepříčetnosti. Přitom postarší Pipi Punčochatá a její kolega konferenciér v hornické uniformě neustále divákům připomínali, jaké je nakonec čeká překvapení. Připravil ho pro své spoluobčany duchcovský rodák a současný herec mosteckého divadla Jiří Kraus. Přitom nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco někde chystalo. Až najednou! Jako za starých časů, kdy se v divadle ještě svítilo petrolejkami, se z ničeho nic vlevo od jeviště rozsvítila světla. Téměř u vody, pod vlajkoslávou, se na trávníku objevil koberec, v pozadí efektní odlesky světel Duchcova na hladině rybníka. Vlevo muzikantská tlupa a jejich temperamentní muzika jako od Gorana Bregoviče, pod taktovkou rozevlátého dlouhovlasého dirigenta, zezadu připomínajícího jednoho z bratří Marxů, který svou taktovkou nejen diriguje, ale také ukázňuje neposlušné herce. Kde se vzali, tu se vzali klauni, možná z pradávné komedie dell´arte, kteří začali porůznu křepčit, válet sudy, dělat kotrmelce a také prazvláštním způsobem zpívat. Všechno je perfektně nacvičeno, herci jsou sehraní, vše funguje jako hodinky. Diváků, i těch dospělých, přibývá. Děti přijímají výzvu herců a ochotně vstupují do hry - ošetřují „zraněné“ klauny, pomáhají neohrabaným trhovcům vyjídat jejich krámky, a podobně. Někteří z herců si nasazují masky a vzniká herecká tlupa nabízející trhovcům své služby, která se vtipně dohaduje o ceně. Skvělá je také scéna se vzájemnou, stále se zrychlující, výměnou masek, které - ač nehybné - mění svůj charakter fyzickou dispozicí svého nového majitele. Uprostřed představení jako by zpěvů ubývalo. Nastupuje situační komika, někdy zbytečně zdlouhavá a jako by ubývalo sil i nápadů, objevují se kritická místa. Naštěstí jen na chvíli. Vzápětí se znovu představení rozeběhne, objevují se parodující operní výstupy, záměrně jdoucí až těsně ke hranici kýče. Dirigent se znovu zmocní své kouzelné dirigentské hůlky, která mu byla klauny odcizena a zneužita jimi k osobnímu vyřizování účtů. Znovu má dirigent situaci pevně v rukách. Na jevišti opět vládne pořádek. Následuje finále - herci se klaní, spokojení diváci tleskají, děti dojídají porce melounů a párky, které ukořistily během představení. Herci se čile převlékají do civilu, dekorace a rekvizity rychle mizí v útrobách jakéhosi Transitu. Jirka mi kupuje poslední pivo, dcera Sylva usedá za volant, vracíme se zpátky do Prahy. Navzdory své ukecanosti dlouho mlčím. Někde za Teplicemi ze mne nakonec vypadne jedno slovo: Dobrý… Po chvíli mi to nedá a ještě přitlačím: Moc dobrý… A spokojeně usnu. Zdají se mi sny o Turbových klauniádách ze sedmdesátých let minulého století. Deklaunizace, Archa bláznů, Giro di vita… Zeťák Reidi je jeho dobrým žákem. A dcera Sylva za volantem pěkně zpívá. Co bych ještě nechtěl…

V PRAZE 30. ZÁŘÍ 2009
Andrej Krob